Zkráceně se dá říci:

Plánování cílů nefunguje. Vytvoření a následování systému, který mě k cíli dovede funguje.

Uvedu to na příkladě. Řekněme, že chci zaběhnout půlmaraton a nikdy jsem na půlmaraton netrénoval, nebo jsem nikdy moc neběhal. Bylo by naivní domnívat se, že mohu hned zítra půlmaraton běžet. Abych mohl půlmaraton uběhnout (cíl), musím si vytvořit tréninkový plán (systém) a ten uskutečňovat každý den (zvyk). Pokud systém budu uskutečňovat dostatečně dlouho, stane se z něj zažitá dovednost. S touto novou dovedností nebude zaběhnutí půlmaratonu (cíle) již žádný problém.

Ve své podstatě jsou systémy způsob, jak se naučit nové zvyky. Které, když je budu praktikovat, dovedou k vysněnému cíli.

Design, slovo dnes hodně používané a bohužel i někdy zneužívané. Když si pročtete jakékoli sociální média, časopisy nebo noviny troufám si tvrdit, že na slovo design dříve či později narazíte. Použití se různí podle tématu, cílové skupiny nebo média.

V tradičním pojetí je design něco esteticky krásného, tedy většinou produkt umělecké dovednosti zvizualizovaný do formy objektu. V diskuzích vnímám, že spojení “dobrý design” je bohužel stále většinou vnímán, jako kvalitativní hodnocení vnější (viditelné) formy objektu. Nicméně, kvalitní vnější design musí být podepřen neméně kvalitním designem struktury a vnitřní funkce. A následně, aby mohl vznikat dobrý design vnitřní funkce a vnější formy, musí procesy a postupy, použité pro vývoj, mít sami o sobě kvalitní design. Analogicky mohu pokračovat dál k designu výrobního procesu, obchodního modelu a nakonec k designu procesu designu jako takového.

A co na to říká výkladový slovník? Ve svých třech výkladech významu slovo design definuje jako “kresba, nákres, návrh průmyslového výrobku, určeného k další výrobě”; “celkové tvarování výrobku vycházející z účelové funkce a estetického dojmu; povrchová úprava vůbec” a “odvětví výtvarného umění zabývající se estetikou spotřebních předmětů, pracovních i výrobních nástrojů a architektonických prvků”. Více zde.
Tetička Wiki je v definici slova design přecejenom trochu obšírnější a pojem design rozšiřuje o oblast obchodu. Design produktu, dle cs.wikipedie.org, není jen o vnější formě, ale i o respektování technických a technologických zásad při vývoji. Anglická Wiki je ještě obšírnější a zahrnuje do pojmu design další aspekty, jako jsou výzkum, myšlení a modelování. Produkt design v definici en.wikipedia.org se dále rozšiřuje na oblečení, uživatelské rozhraní, firemní identity a další objekty.

Něco mi ve všech těch definicích chybí. To něco, nebo spíš někdo, je osoba příjemce designu. Příjemce, nebo chcete-li uživatele designovaného produktu, služby, modelu, procesu, kultury, identity, nebo co dalšího lze designovat. Uživatel a jeho/její reakce jsou přece to, co určuje, zda je design dobrý či ne. Emocionální reakce uživatele/ky při používání designu je to, co dělá design úspěšným. A je jedno, jestli je tím designem aplikace, automobil, proces nebo firemní identita.

Myslím si, že design musí být mentální a fyzické úsilí vynaložené k tomu, aby vytvářený produkt nebo služba vyvolala chtěnou emocionální reakci u druhého člověka.

Design je smyslem pro zodpovědnost dělat promyšlené volby, které v konečném důsledku vyvolají požadovanou odezvu v druhých.

Čím lépe tedy rozumím příjemci designu, jeho/jejím pohnutkám, zálibám, emocím, tím lépe jsem vybaven k tomu, abych vytvořil produkt, službu, proces, model, jenž bude příjemce-uživatel hodnotit jako “dobrý design” a bude spokojený/á.

A o to nám designérům přeci jde. Ne?

InspireOn

Myslím si, že bez toho ponoření se by nebyl šťastný a nedokázal vyrábět, tak skvěle vypadající nábytek.

Jsem přesvědčený, že nelze dosáhnout mistrovství v řemesle, umění, nebo vlastně jakékoli profesi bez hlubokého ponoření se do procesu tvoření. Právě v tomto procesu ponoření se do práce a koncentrovaném přemýšlení o ní mohou vznikat unikátní hodnoty, které přetrvají. Nelze vytvořit unikátní hodnoty, pokud se práci budete věnovat povrchně a necháte se neustále vyrušovat telefonáty, emaily, textovkami nebo kolegy v open space.

Ponořte se do vůdcovství

Téměř všichni, kteří vedou druhé lidi, začínali pracovat v nějaké profesi; konstruktér, dělník, právník, atd. S časem, jak se ve své profesi zdokonalovali, se dostali do situace, kdy byli za své výsledky, nebo konexe, povýšeni do vedoucí pozice.

Někteří pochopili, že se v tu chvíli zásadně změnila jejich pracovní náplň a zodpovědnost. Zatímco, jako kostruktér, dělník, právník, atp. měli zodpovědnost primárně za odvádění konkrétních výsledků, jako vedoucí druhých mají zodpovědnost za ty které vedou.

Ti kteří nepochopili, se stále soustředí na výkon a výsledky a zanedbávají to, co by dělat opravdu měli. Vést lidi, pomáhat jim v dosahování výsledků, ve zlepšování jejich výkonu, v zdokonalování jejich kompetencí a dovedností. Bohužel, ti kteří nepochopili za to mnohdy ani nemůžou, protože se vedení lidí neměli kde nebo od koho naučit. Zatímco na profesi konstruktéra, dělníka i právníka je připravili (bohužel mnohdy jen teoreticky, ale to je jiná polemika) ve vzdělávací instituci, vůdcovství se nikde nevyučuje.

Myslím si, že opravdové vůdcovství lze předat pouze osobní zkušeností a cvičením. Stejně, jako v řemesle nebo umění, kde se z učedníka může stát mistr, se z manažera může stát vůdce. Je ale zapotřebí stát se učedníkem vůdcovství a chtít se učit od druhých a praktikovat to co funguje.

K dosažení mistrovství je zapotřebí více než jen býti učedníkem vůdcovství. Nestačí chodit na školení, sledovat TEDy a poslouchat podcasty. K dosažení mistrovství je nutné ponořit se do vedení lidí, koncentrovat se na to, co je opravdu v pozici vůdce důležité. Soustředit se na lidi, věnovat se jim, naslouchat jim a vytvářet jim takové podmínky ve kterých budou odvádět dobré výsledky a bude jim dávat smysl pracovat a zdokonalovat se.

Myslím si, že bez tohoto ponoření se do vůdcovství není možné dosáhnout mistrovství.

Jako vůdce nejste zodpovědný za výkon, jste zodpovědný za lidi.

Moje cesta

Trvalo mi několik let než jsem to pochopil. Pro mě, ani pro můj tým to nebyly lehké roky. Mnohem více času jsem věnoval emailům, tabulkám, prezentacím a poradám než lidem, které jsem vedl. Zaměřil jsem se na výsledky a myslel si, že je za celý tým musím dodat, že musím mít o všem přehled a odpověď na všechny otázky. Výsledky se dostavily, ale přesně opačné, než o jaké jsem usiloval.

Můj “aha moment” přišel s novým šéfem, kterého do firmy dosadili z HQ. Pracoval úplně jinak, než jakýkoli šéf, kterého jsem do té doby znal. Byl s lidmi, mluvil s nimi, naslouchal jim, chodil na pracovišti a věnoval se jim mnohem více než emailům, tabulkám a prezentacím.

Když se věnoval lidem, dělal to s plnou koncentrací, stejně jako můj kamarád truhlář. Byl plně ponořen do komunikace, do naslouchání, do přemýšlení o tom, jak umožnit ostatním dosahovat výsledků a jak přizpůsobit prostředí na to, aby se zdokonalovali. Nejlepší na tom bylo, že to dělal s úsměvem na tváři, s radostí.

Vůdcovství je řemeslo

Myslím si, že vůdcovství je řemeslo, nebo umění chcete-li. Vůdcem se člověk nerodí, ale může se jím stát. Aby se jím stal, musí být učedníkem vůdcovství, učit se od jiných mistrů a praktikovat svoje řemeslo. Aby vytvořil trvalé hodnoty fungujícího týmu, musí se do svého řemesla vůdcovství plně ponořit.

Odměnou mu bude radost z toho co dělá, pocit naplnění z vytvořených hodnot a nalezení smyslu v práci.

Ano přiznávám, byl jsem šokován. Ne tak z toho, že mě vyhodili, ale z toho jak to proběhlo. Pravda, nikdy předtím jsem výpověď nedostal, ale byl jsem v situacích, kdy někdo z mého týmu dal výpověď mě. Pamatuji si každou tuto situaci a vím, že to nikdy nebylo překvapením. Vždy jsem věděl, co lidi v mém týmu motivuje a co jim v práci vadí. Vždy jsem s nimi pracoval tak, aby měli z práce za daných podmínek radost, aby je naplňovala, aby v ní viděli smysl. Když se to nedařilo, tak jsem je podporoval v hledání jiné cesty.

Každá situace je taková, jak se na ni rozhodnete dívat a neexistuje jedna absolutní pravda. To, co může být pro jednoho katastrofa, je pro jiného příležitost. Pro mě je tato situace každopádně příležitost. Ale pro co? Myslím, že mám dobrou představu o tom, co a jak chci dělat a hlavně proč to chci dělat. Ještě větší jistotu mám v tom, co a jak dělat nechci.

Práce v korporacích mě mnohé naučila. Byl bych neupřímný, kdybych řekl, že mi těch 16 let nedalo nic pozitivního. Ba naopak.

• Stal jsem se expertem na virtuální simulaci a analýzu strojních systémů.
• Jsem odborníkem na systémovou integraci.
• Naučil jsem se řídit malé i velmi velké projekty.
• Překonal jsem svůj strach z mluvení před publikem a naučil se prezentovat nápady, myšlenky a témata tak, aby je ostatní pochopili a inspirovali se.
• Dokázal jsem vybudovat několik týmů z ničeho do stavu, kdy fungují naprosto samostatně.
• Přetvořil jsem procesy a systémy ve výrobní společnosti tak, aby fungovaly efektivněji a spolehlivěji bez častých manažerských zásahů.

Ale hlavně jsem se naučil od lidí v mých týmech i mimo ně. Naučil jsem se, že nestačí motivovat (vyšším platem, finančními benefity, fitkem, atp) k tomu, aby se lidi v práci cítili dobře a viděli smysl v tom co dělají. K tomu je nutné mnohem víc, k tomu je nutné inspirovat. Vždy jsem se o to snažil a předně vždy v lidech respektoval hlavně člověka s vlastním názorem a nápady. Vždy jsem se snažil více ptát než vysvětlovat, více pozorovat než přesvědčovat a více přemýšlet než mluvit. Pokud mohu soudit z reakcí mých kolegů, myslím si, že vedení k samostatnosti, autentičnosti, kritickému myšlení, osobní odpovědnosti, otevřenosti a vzájemnému respektu je ta správná cesta.

Co tedy dělat nechci?

• Nechci firmu, kde zákazník je časté slovo v prezentaci a reálný zákazník používající produkty a služby je rarita viděná dvakrát do roka.
• Nechci organizace, kde mi v zájmu růstu týmu nařídí najmout lidi pro specifickou práci, která se, po přijmutí těch správných lidí, jaksi vytratí.
• Nechci situace, kdy s těmi samými lidmi vymyslíme smysluplné projekty a potom mi někdo shora řekne, že to dělat nemůžou, poněvadž to nespadá do jejich současného pracovního zařazení.
• Nechci sedět na poradách, kde se zásadní problémy a překážky ve fungování firmy soustavně neřeší a přesunují se na strategický off-site workshop v nedefinovaném budoucnu.
• Nechci být součástí kultury, kde se vytváří firemní zájmové skupiny na podporu “work life balance” a současně ignorují reálné, krizové životní situace zaměstnanců, když nastanou.
• Nechci šéfy, kteří se schovávají za to že jsou “busy” a coaching rozhovor je pro ně meeting, který se děje dvakrát do roka.
• Nechci organizaci, kde moje roční hodnocení schopností a výkonu závisí nejvíce na šéfech, které jsem za celý rok viděl pouze jednou a o tom co reálně dělám ví jen z doslechu.

Takže děkuji, nechci.

Děkuji všem svým kolegům z korporátů, s kterými jsem pracoval, za diskuze, myšlenky, smích, podporu a respekt, ale i nedůvěru, vztek a beznaděj, které jsme společně prožili. Mnohé jsme se naučili a pochopili skutečnosti o sobě, o práci, o životě. Bylo to intenzivní i když ne vždy pozitivní, ale i to je dobře, protože si nepamatujeme dny, ale zážitky. Přeji vám všem, ať si co nejvíce těch svých zážitků uděláte pozitivních.

Ano, tento týden jsem dostal výpověď a jsem rád. Je to příležitost a inspirace začít něco co má smysl, baví mě a prospívá druhým. Je na čase vystoupit z komfortní zóny a vykročit do toho velkého, otevřeného světa možností.

Přemýšlel jsem proč tomu tak je. Proč jsme překvapeni ze svých vlastníc pocitů a proč se jim někdy snažíme ze všech sil vyhnout? Proč se mnohdy bojíme cítit a konfrontovat tyto svoje pocity? Chápal bych to u negativních pocitů, jako je třeba strach, ale vidím kolem sebe i lidi, kteří si nepřipouštějí dobré pocity a odkládají je ‘na potom’.

A tak se ptám sám sebe, co by se stalo, kdyby jsme žili jako surfař na vlně? Kdyby jsme šli do věcí s vědomím, že na konci nás čeká pád do studené vody a bude to nepříjemné. Kdyby jsme dokázali tento nepříjemný pocit překonat, a jít do toho s tím, že si užijeme jízdu?

Myslím si, že bychom více riskovali a přestali se bát vlastních pocitů.

Uvědomme si, co nás brzdí abychom začali:

• Tu konverzaci o ožehavém tématu se svou partnerkou, šéfem, podřízeným nebo kamarádem.
• Rozjet ten skvělý nápad do podnikatelského plánu.
• Napsat knížku nebo básně, které se nám honí hlavou.
• … zde si doplňte vaši myšlenku nebo skryté přání …

Když tedy začneme více riskovat, musíme se připravit na to, že spadneme. Ale znovu se zvedneme, zapádlujeme rukama a znovu naskočíme na prkno a pojedeme další vlnu.
Proč tedy takto nežijeme? Proč nepřijmeme pád, i kdyby to mělo být selhání, jako součást jízdy?

Protože se bojíme cítit, protože máme strach z toho, že se budeme cítit nepříjemně.

• Co kdyby ta konverzace o ožehavém tématu vyústila v rozchod s kamarádem?
• Co kdyby se ten podnikatelský plán nezdařil?
• Co když nikdo nebude tu knihu číst?

Myslím si, že strach nás paralyzuje a vystavuje nás právě těm nepříjemným pocitům, kterým se chceme vyhnout. A čím déle řešení odkládáme, tím více ubližujeme sobě a druhým. Riskovat a selhávat a prožívat nepříjemné pocity, není něco čemu se máme vyhýbat. Je to praxe, které se máme věnovat.

Měli bychom více riskovat a prožívat pocity, které z toho vyplynou. Ztotožnit se s nimi a uvědomit si, že nás tyto pocity, i když budou nepříjemné, nezabijí. A pokud nás nezabijí, tak nás posílí.

Zkusme tu nepříjemnou konverzaci, zkusme realizovat ten podnikatelský nápad, zkusme napsat tu knížku, zkusme si prožít odmítnutí a užívejme si pocity, které to přinese. Užívejme si ten pocit napětí před tím, než uděláme něco, co se nám zdá nepříjemné. Staňme se čtyř sekundovým hrdinou, prožijme si ten pocit během riskování a po tom.
S častější praxí začneme zjišťovat, že prožívání nepříjemných pocitů není zas takový problém, jak se na začátku zdálo. Možná si to začneme i užívat a hlavně přestaneme mít strach.

Přestaneme mít strach z pocitů a jejich prožívání. Začneme žít tak, jako ti surfaři na vlnách. Vzbudíme se ráno a ponoříme se do vln nepříjemných konverzací a těžkých úkolů. Budeme riskovat a to z čeho jsme měli dříve strach, pro nás již nebude problém. Budeme padat a někdy i totálně selžeme.

Ale znovu se zvedneme a půjdeme chytit další vlnu.